Nejde o ostych. Jde o kontrolu.
Věk je jen číslo, až když si ho dovolíš. Žena v třiceti se někdy probudí a zjistí, že ji nebaví skrývat se. Že nemá co ztrácet. Že její tělo není hanebná věc, kterou by měla chovat v tichosti.
A pak jsou ženy v třiceti, které se stále ptají, jestli je to v pořádku. Jestli je to slušné. Jestli to ostatní posuzují.
Rozdíl není v těle. Je v hlavě.
Některé ženy si řeknou kolem dvaceti či třiceti, že vyseru si to. Vyseru si názor své matky. Vyseru si, co si myslí její expřítel. Vyseru si, co říkala zbožná teta. Vyseru si obavy, že bude psaná jako suka. A pak si vezou svoje tělo a dělaj s ním, co chcou. Fotí se. Sdílejí se. Existují v něm bez omluvy.
Ostatní ženy dělaj to samé v hlavě stále. Třicet let si hrají ten monolog. Věta o tom, že je to špatně. Věta o tom, že kdyby to zjistili, co by si mysleli. Věta o tom, že sexualita není něco, co by měla mít venku.
Není to ostych. To je kontrola. Je to věc, kterou sis vezla od dětství. Od matky. Od společnosti. Od algoritmu, který ti říká, jak máš vypadat.
Některé ženy se toho zbavily. Některé ne.
A nejhorší je, že když to udělají, když si vezou své tělo a sexualitu a řeknou "tohle jsem já", všichni se tvářej překvapeně. Jako by to byl nějaký krok. Jako by to byla vzdálená věc. Jako by to nebylo normální.
Je to normální. Tvoje tělo je normální. Sexualita je normální. Ale tak dlouho ti bylo řečeno, že není, že když si ji vezmeš, vypadá to jako revoluce.
Otázka tedy není, proč některé ženy nemají ostych. Otázka je, proč ho mají všechny na začátku a proč se někdy zbavují a některé ne.
Odpověď je jednoduchá. Protože se jim nikdy neřeklo, že si to zaslouží.
A ty? V jaké skupině jsi? V té, která si to vezla? Nebo v té, která si to stále nese v hlavě?
https://herohero.co/darkmirax
A pak jsou ženy v třiceti, které se stále ptají, jestli je to v pořádku. Jestli je to slušné. Jestli to ostatní posuzují.
Rozdíl není v těle. Je v hlavě.
Některé ženy si řeknou kolem dvaceti či třiceti, že vyseru si to. Vyseru si názor své matky. Vyseru si, co si myslí její expřítel. Vyseru si, co říkala zbožná teta. Vyseru si obavy, že bude psaná jako suka. A pak si vezou svoje tělo a dělaj s ním, co chcou. Fotí se. Sdílejí se. Existují v něm bez omluvy.
Ostatní ženy dělaj to samé v hlavě stále. Třicet let si hrají ten monolog. Věta o tom, že je to špatně. Věta o tom, že kdyby to zjistili, co by si mysleli. Věta o tom, že sexualita není něco, co by měla mít venku.
Není to ostych. To je kontrola. Je to věc, kterou sis vezla od dětství. Od matky. Od společnosti. Od algoritmu, který ti říká, jak máš vypadat.
Některé ženy se toho zbavily. Některé ne.
A nejhorší je, že když to udělají, když si vezou své tělo a sexualitu a řeknou "tohle jsem já", všichni se tvářej překvapeně. Jako by to byl nějaký krok. Jako by to byla vzdálená věc. Jako by to nebylo normální.
Je to normální. Tvoje tělo je normální. Sexualita je normální. Ale tak dlouho ti bylo řečeno, že není, že když si ji vezmeš, vypadá to jako revoluce.
Otázka tedy není, proč některé ženy nemají ostych. Otázka je, proč ho mají všechny na začátku a proč se někdy zbavují a některé ne.
Odpověď je jednoduchá. Protože se jim nikdy neřeklo, že si to zaslouží.
A ty? V jaké skupině jsi? V té, která si to vezla? Nebo v té, která si to stále nese v hlavě?
https://herohero.co/darkmirax
46-50