Umění jako terapie
Umění jako terapie. To slyšíme všude. Kreslete, malujte, pište – uleví vám to. Zní to hezky, dokud si neuvědomíte, jak snadno se z toho stala výmluva.
Lidi umění hodnotí neustále. "To by mě nebavilo." "Nemám na to talent." "To je jen náhoda, že se mu to povedlo." Sedí u obrazu v galerii, čtou knihu a mají hotový verdikt během pár vteřin. Ale zkuste je poprosit, aby vzali štětec, otevřeli prázdný sešit a napsali první větu. Ticho. Najednou to není tak jednoduché hodnotit.
Je to pohodlnější pozice. Kritizovat neriskuje nic. Nemusíte se bát, že to, co vytvoříte, bude špatné, protože nic nevytváříte. Zůstáváte v bezpečí publika, které má právo posuzovat, aniž by muselo něco postavit.
Tvorba je zranitelnost. Když napíšete báseň, namalujete obraz, vypíšete kapitolu – ukazujete kus sebe. A ten kus může být odmítnut, zesměšněn, ignorován. To bolí. Takže je snazší zůstat na straně těch, co soudí, než na straně těch, co tvoří.
Ale tady je ten paradox. Ti, co nikdy nic nevytvořili, si myslí, že umění je o talentu. Že se člověk buď narodí s tím darem, nebo ne. Ti, co skutečně tvoří, vědí, že je to hlavně o vytrvalosti. O tom napsat padesát špatných vět, než přijde jedna dobrá. O tom zkazit deset obrazů, než jedenáctý bude stát za to.
Talent je jen výmluva pro ty, co se nechtějí pokusit a selhat.
Takže až budete příště hodnotit knihu, film nebo obraz, zkuste se na chvíli zastavit a zeptat se sami sebe – kdy jsem já naposledy něco vytvořil a nechal to, aby to viděl někdo jiný? Kdy jsem riskoval, že mě někdo odsoudí za to, co jsem vytvořil, místo abych odsuzoval z bezpečné vzdálenosti?
© DarkMirax
Lidi umění hodnotí neustále. "To by mě nebavilo." "Nemám na to talent." "To je jen náhoda, že se mu to povedlo." Sedí u obrazu v galerii, čtou knihu a mají hotový verdikt během pár vteřin. Ale zkuste je poprosit, aby vzali štětec, otevřeli prázdný sešit a napsali první větu. Ticho. Najednou to není tak jednoduché hodnotit.
Je to pohodlnější pozice. Kritizovat neriskuje nic. Nemusíte se bát, že to, co vytvoříte, bude špatné, protože nic nevytváříte. Zůstáváte v bezpečí publika, které má právo posuzovat, aniž by muselo něco postavit.
Tvorba je zranitelnost. Když napíšete báseň, namalujete obraz, vypíšete kapitolu – ukazujete kus sebe. A ten kus může být odmítnut, zesměšněn, ignorován. To bolí. Takže je snazší zůstat na straně těch, co soudí, než na straně těch, co tvoří.
Ale tady je ten paradox. Ti, co nikdy nic nevytvořili, si myslí, že umění je o talentu. Že se člověk buď narodí s tím darem, nebo ne. Ti, co skutečně tvoří, vědí, že je to hlavně o vytrvalosti. O tom napsat padesát špatných vět, než přijde jedna dobrá. O tom zkazit deset obrazů, než jedenáctý bude stát za to.
Talent je jen výmluva pro ty, co se nechtějí pokusit a selhat.
Takže až budete příště hodnotit knihu, film nebo obraz, zkuste se na chvíli zastavit a zeptat se sami sebe – kdy jsem já naposledy něco vytvořil a nechal to, aby to viděl někdo jiný? Kdy jsem riskoval, že mě někdo odsoudí za to, co jsem vytvořil, místo abych odsuzoval z bezpečné vzdálenosti?
© DarkMirax
46-50New