Tereza a její Story
Tereza stála u okna a dívala se do zahrady. Slunce už zapadalo za stromy a vrhalo dlouhé stíny přes trávu. Měla na sobě světle modré šaty s krátkými rukávy, které jí sahaly těsně pod kolena. Vlasy měla sčesané do volného culíku, který jí lehce padal přes rameno. Bylo jí osmnáct a dnes oslavovala narozeniny.
V obýváku vonělo po čerstvém koláči a kávě. Dědeček Karel seděl v křesle, pomalu míchal lžičkou v hrnku. Byl to klidný muž s šedivými vlasy a laskavýma očima. Vedle něj seděl soused pan Novák, starší pán s dobrosrdečným úsměvem. Na koberci ležel jejich pes Max, velký černý labrador, který občas zvedl hlavu a podíval se na Terezu.
„Tak co, holčičko, jaký to je pocit být dospělá?“ zeptal se dědeček tiše a usmál se.
Tereza se otočila. Na tváři měla lehký úsměv, ale v očích měla něco zamyšleného. „Je to divné,“ řekla. „Jako by se najednou všechno změnilo. Ale pořád se cítím stejně jako včera.“
Pan Novák se zasmál. „To se časem ustálí. Já si pamatuju, když mi bylo osmnáct. Svět se zdál obrovský a zároveň děsivý.“
Tereza přistoupila blíž a posadila se na gauč. Max se zvedl a přišel k ní. Položil jí hlavu na koleno. Cítila jeho teplý dech na stehně. Pohladila ho po hlavě.
Dědeček se podíval na provaz, který měl položený na stole. „To jsem našel na půdě. Myslel jsem, že by se mohl hodit na něco užitečného.“
Tereza se usmála. V místnosti bylo teplo, venku se stmívalo a všechno bylo klidné. Ale v jejím nitru se něco lehce pohnulo — jako by ten večer skrýval něco, co ještě nevěděla.
Pan Novák se naklonil dopředu. „A co ty, Terezo? Máš nějaké plány teď, když jsi dospělá?“
Tereza se podívala na něj. „Ještě nevím. Chci žít. Chci cítit všechno.“
Dědeček se usmál a vzal si další sousto koláče. Vzduch v místnosti byl těžký od sladké vůně a tichého očekávání. Max tiše zafuněl a přitulil se k jejím nohám. Všechno bylo jako vždycky — a přesto úplně jiné.
V obýváku vonělo po čerstvém koláči a kávě. Dědeček Karel seděl v křesle, pomalu míchal lžičkou v hrnku. Byl to klidný muž s šedivými vlasy a laskavýma očima. Vedle něj seděl soused pan Novák, starší pán s dobrosrdečným úsměvem. Na koberci ležel jejich pes Max, velký černý labrador, který občas zvedl hlavu a podíval se na Terezu.
„Tak co, holčičko, jaký to je pocit být dospělá?“ zeptal se dědeček tiše a usmál se.
Tereza se otočila. Na tváři měla lehký úsměv, ale v očích měla něco zamyšleného. „Je to divné,“ řekla. „Jako by se najednou všechno změnilo. Ale pořád se cítím stejně jako včera.“
Pan Novák se zasmál. „To se časem ustálí. Já si pamatuju, když mi bylo osmnáct. Svět se zdál obrovský a zároveň děsivý.“
Tereza přistoupila blíž a posadila se na gauč. Max se zvedl a přišel k ní. Položil jí hlavu na koleno. Cítila jeho teplý dech na stehně. Pohladila ho po hlavě.
Dědeček se podíval na provaz, který měl položený na stole. „To jsem našel na půdě. Myslel jsem, že by se mohl hodit na něco užitečného.“
Tereza se usmála. V místnosti bylo teplo, venku se stmívalo a všechno bylo klidné. Ale v jejím nitru se něco lehce pohnulo — jako by ten večer skrýval něco, co ještě nevěděla.
Pan Novák se naklonil dopředu. „A co ty, Terezo? Máš nějaké plány teď, když jsi dospělá?“
Tereza se podívala na něj. „Ještě nevím. Chci žít. Chci cítit všechno.“
Dědeček se usmál a vzal si další sousto koláče. Vzduch v místnosti byl těžký od sladké vůně a tichého očekávání. Max tiše zafuněl a přitulil se k jejím nohám. Všechno bylo jako vždycky — a přesto úplně jiné.
46-50New